Co když je zrak (kyber) mladé dívky osvobozující?
Co když je zrak (kyber) mladé dívky osvobozující?
Mezi dívčí subverzí a hegemonním útlakem je nepříjemně nejednoznačná hranice.
Na internetu je nějak hodně holek.
Žijeme ve světě reprezentací, zaměněných za interakce (Instagram není já, jen obraz mě). A reprezentace je čím dál víc prostoupena dívčí přítomností – alespoň soudě dle veškerých okolo dívek se točících mikrotrendů. Girl dinner, tomato girl, manifesting girls, angelic girls, war IDF bimbos, gamer girls.
Podle podcastu New Models a hostka Alex Quicho, která se dívkám v rámci své praxe na CSM věnuje a napsala o nich fajn text pro Wired, zní interpretace dívky nějak takhle: ve světě, kde se rozpadl příslib sociálních médií a demokratického veřejného prostoru pod tíhou extraktivismu planety i identit, je dívka metodou, sociální technologií (deleuzovským strojem) a metaforou (multiplicitní) subjektivity, která má moc dominanci platforem subvertovat.
Návrat k Tiqqun, do roku 1999, kde se dívka stává konzumní kategorií. Francouzské radikálstvo situuje dívku do prostoru reklamy a PR, imperativů svěžesti, mladosti, dokonalosti – prázdnosti. Mladá dívka je prázdnou nádobou pro spektákl hegemonní kultury. Snadno převoditelná, snadno tvarovatelná. Není to jedna figura ani konkrétní sada znaků (Barthesovská mytologie) ale topos, myšlenkovo-ideologická replikující se struktura, která žije v každém z nás, protože z totality hyperreality (v níž reprezentace obklopila a zpětně definuje to, co reprezentuje – mapa překrývá území skrze obálky Vogue) nelze uniknout. Pokud tedy nejste Unabomber ale ty memy známe už všichni.
V roce 2023 je konzumní tiqqunovská dívka stále aktuální. Mluví o tom i Quicho. Je to struktura prostupující zónou adtech, kdy ty nejlešpí mozky světa přemýšlí, jak maximalizovat engagement na korporátním reklamním profilu. Facetune, Kim Kardashian, tlak extrémního, multiplikujícího se já (Basar, Coupland, Obrist) který nezachrání sebelepší zákon pro označení zaplaceného influencerského videa.
Reakcí je corecore.
Tím se dostáváme k druhé koncepci dívky, což je symbolická. Paradoxní, na první pohled, protože v psychoanalýze je symbolično typicky spojované s otcem (a jazykem), který svým disciplinačním vlivem ohraničuje, co nám superego bude schvalovat jako přípustné a žádoucí. Je to Andrea Long Chu a její kniha Females, kde jako trans žena zapovídá queer esenci, která mluví o jednoznačné a neproblematické touze být ženou. Chu chtěla být ženou i pro ty stereotypní drby s kamarádkami, které ji druho-třetivlný feminismus říká, že jsou nástroje patriarchátu. Jenže stejně jako v psychoanalýze esenci já najít nejde, protože se utváříme už v kontextu externích vlivů (připomíná to Althussera, který vidí třeba samotné naše bytí jako jednotlivců jako ideologii).
Dívka je podle Chu stav, kdy v sobě cítíme touhu podpořenou vlivem vnějšku. Nepůvodní síla, která ovlivňuje, co bychom měli chtít. Asi jsem se téhle existenciální tísně nikdy nezbavil, ale když jsem začínal jako wannabe kritik psát o hudbě v někdy v 16, pronásledovala mě myšlenka "Jak poznám, že se mi něco líbí doopravdy, nebo proto, že vím, že by se mi to mělo (po konverzaci se starším online kamarádem) líbit?" Odpověď neexistuje, a právě tam se vyjevuje dívka – jako konceptuální perspektiva pojmenovávající ono nepůvodní. A na vašem stupni existencialismu záleží, jak moc toho po vyndání dívky z rovnice zbude. Quicho v NM: Dívkovství je pozice zranitelnosti.
Jestliže tiqqun trvají na tom, že dívka není genderovaný koncept, tak proč ale právě ona? A proč v ní pokračujeme i dnes a například ji využíváme jako koncept genderovo-kybernetického odporu?
Dostáváme se tím ke třetímu chápání dívky jako kategorie, která úzce souvisí s lidstvím a nelidstvím. Postkoloniální teorie nás učí (Agamben), že celé geopolitické struktury operují na rozdělování prostředků, které velmi doslova určují, kdo bude a nebude žít (děti v Gaze) - tedy doslova kdo bude podle nekropolitické logiky člověkem. V menším měřítku to vidíme na stavu lidí bez domova v naší "vyspělé" Evropě. Dehumanizace znamená někoho redukovat na objekt.
Právě s tím mají ženy a dívky zkušenosti, které jsou pod zrakem patriarchátu (bílého, heterosexuálního) dlouhodobě za objekty nebo podlidi označovány. Je pak taková náhoda, že se queer lidé a třeba hodně trans ženy (Porpentine) identifikují s monstry, roboty, parazity? Kdo je subjektem a má moc rozhodovat (nad sebou) vždycky vyrůstalo ze strukturálního násilí.
Dívka se tak vrací jako připomínka, že to, co bylo objektem, může zpětně hegemonii rozpouštět – jakkoliv k tomu, kde to skřípe, se dostaneme. A zároveň je to efekt přítomný v hegemonii samotné, protože co jiného jsou incelové přerážející si čelist, aby dostáli smyšleným genderovým normám, než mladé dívky? Proč tolik můžu páchá sebevraždy? Ona kategorie právoplatného lidství (a tedy ne-dívkovství) je zdá se vyhrazená jen několika vyvoleným, a i ti možná usínají s pocitem podivného tlaku na prsou, zatímco jejich portfolio finančních instrumentů roste.
Když tyhle tři perspektivy spojím a vrátíme se k New Models, je jasné, kudy trajektorie dívky vede: skrze místa nepolapená kapitalismem platforem, prostory, kde lze svobodně utvářet novou subjektivitu. Jestliže je tlak veřejného, vlastního PR (na Facebook jen pod vlastním jménem!) tak silný, proč nepřijmout fakt, že to všechno je nakonec jenom divadlo, jehož jevištěm je vlastní já? Tady se hodí odkaz na New Models, kteří píšou o holografických médiích a návratu do poloveřejných, temných lesů internetu, kde se mohou dít zajímavé věci mimo zrak disciplinační sociality otevřených sociálních médií.
Dívka je modulace touhy, struktura jejích toků. Proto máme tak rádi anime, protože jsou to symboly evakuovaného ženství, přiznání ultimátní konstruovanosti gendrových norem. Nebo tak alespoň zní interpretace, kterou New Models vysvětlují, proč anime tolik přitahuje trans ženy. A proč jednu dobu fungovala značka DIY hormonové terapie, která jako packaging využívala holo anime estetiku. Nedá mi to: až bohužel moc blízko loliconu.
Od anime už je jen kousek k dívce jako stroji, alianci mezi objekty (jimiž z pohledu patriarchátu dívky/ženy jsou) v kybernetickém prostoru. Bogna Konior:
NPC trend tak jde číst jako návrat patriarchálního pohledu – jestliže ženství odsuneme do podlidské kategorie, vrátí se oknem jako strategie monetizace právě těch vlastností, které patriarchát na ženách vyžaduje, tedy submisivitu, předvídatelnost a latentní i explicitní erotiku.
Nemám dostatečné xenofeministické znalosti na rozkrytí *machinic girlhood*, už proto, že jeho kritika odpovídá kritice glitch feminismu, kterému se nápadně podobná: až moc věří na technooptimismus. CCRU-infused diskurz osvobozuje ženy ve všeobjímajícím kapitalismu odkouzlující technologie jak přesně? Taky jsem kdysi přeložil gender akceleracionistický manifest a vize je to stále svůdná a krásná, jak ale vypadá v realpolitickém prostoru dneška je vratce nejisté.
A pak přichází ta nepříjemná otázka: proč se zdá, že skoro všichni (nechám se vyvést z omylu), kdo s dívkou operují, vládnou určitým druhem (diskurzivně podmíněné) coolness? Kde je prostor pro crip dívkovství? Určitě existuje argument, jak vplést postlidskou perspektivu do kritiky ableismu, ale já ho skrze flashy zevnějšek všech uměleckých dívčích motivů těžko dávám dohromady.
Kruh se vrací – jak pomocí stejných prostředků, jimiž funguje marketing IDF, rozbíjet genderové normy a nakřápnout symbolično?
Chlácholivý je rozdíl, který zazní i v New Models. Dívčí vzpoura není transhumanistická, protože překonání člověka s sebou nese nereflektované hierarchie lidství a ne-lidství, navíc je poplatné racionální (západní? V dívčí rovnici latentně létá magie) logice. Není to ale ani hurá posthumanismus, který – vždycky jsem to chtěl použít – vylévá vaničku i s dívčím dítětem, protože se snaží lidství zbavit ve chvíli, kdy na něj teprve mnozí dosáhnou.
Stejně jako tolik teorií apropriovaných uměleckou citlivostí, i dívka hrozí působit jako vyprázdněný hashtag, který slouží spíš jako estetika než konceptuální zbraň. Je svůdná (jak jinak) a její enigmatičnost znamená, že může sloužit jako traverza podpírající řadu jiných, konkrétnějších politických projektů.
Možná to ale dává dokonalý smysl. Nepolapitelná dívka v armádě chatbotů (divčí egregore) utíká skrz brattonovskou vrstvu výpočetní megastruktury, ale se vynořovala tam, kde ji lze k emancipaci využít.
Stále si ale nejsem jistý, jak moc velké je nebezpečí, že se sama překlopí do disciplinačního nástroje.
Jinými slovy: Může být přehnaný facetune subverzí, nebo jen dalším důvodem, proč se budeme cítit příšerně?
