Dimes Square aka antiwoke gentrifikace skrz podcast, divadelní hru a Petera Thiela
Pochmurná lekce z centra vibe shiftu
To mám za to, že čtu do půl 3. Začalo to (skvělým) substackem Garbage Day Mika Brodericka o internetové kultuře a malou zmínkou, že nějak s fašisty spojené Dimes Square dostalo zmínku na Google Mapách. A protože mám za to, že je potřeba být před fašismem na pozoru, zvlášť v jeho online a digitálních formách, ťuknul jsem na proklik. Ten vedl na velmi nudně dystopický profil PR paní, která pro lidi okolo Dimes Square dělá marketing. Ve fascinujícím profilu se potkává Extrémní já někoho, pro něhož se celý život stal brandem, cokoliv assetem a pečlivě kurátorovaná postava spořádané dívky, které to ale nečekaně umí roztočit, jedním z bodů mikrofiremní prezentace o coolness faktoru spolupráce s ní. K profilu se ještě vrátíme.
Pochopil jsem ale taky, že Dimes Square není jen nějaká online 8chan mikromeme záležitost, ale fyzická věc. Kupodivu za ní nejsou NFT grifteři, nicméně jde o pomyslnou novou, cool, hip čtvrť v New Yorku, nedaleko Chinatownu. Očividně do ní patří jen mladí, takzvaně (a to takzvaně bude důležité) avantgardní umělci. Třeba spisovatel Matthew Gazda nebo filmaři Peter Vack a Betsey Brown. Super přehled nabízí, překvapivě nepřekvapivě, KnowYourMeme. Bohužel se taky zdá, že je to čtvrť plná dost hrozných lidí, kteří mají blízko k tomu, čemu ve Dně pytle říkáme reakcionářství. Spoiler Alert: svou roli hraje taky podcast Red Scare. A očividně to probíhá už někdy od března.
Ok. Čtvrť. Umělců. A CO JAKO.
Protože nepíšu esej do Deníku N, můžu si dovolit použít odrážky, sumarizaci mých pocitů z noční seance a králičí nory vedoucí ze Substacků na Reddit a zpátky na Substack až na Spotify.
Zdá se, že vlastně “manifestem” a textem, k němuž se tak nějak všichni různě oklikou vztahují (nechvalně) proslulý A Vibe Shift is Coming: Will any of us survive it? Zmiňuju ho hlavně jako nějakou ideovou základnu, která po vzoru K-HOLE (bohužel ne desky Sea Power, ale umělecké “předpovídací agentury”), vychází z přesvědčení, že je potřeba sledovat trendy a ideálně nezůstat pozadu (trend sekci má pravidelně i edgy umělecký Spike Art magazín). Co to znamená pro zpomalenou Prahu, netuším - zdá se, že z triády indie/hipster - techno - hypebeast, jsme aspoň u zilleniálů/milleniálů pořád ještě dost u techna. Kdo se víc baví s lidmi, napište do komentářů. Co je ale klíčové je prostě to, že Dimes Square je (a nebo si to jeho členové a členky přejí) je takovým mezním vibe bodem. Budou avantgardní anti-woke bytové hry novým cool faktorem? Právě proto, je to zajímavé. Co když nový, kosmopolitní liberalismus bude anti-woke liberalismus, kde
se točí, pokud lze tzv. antropologovi scény Mike Crumplarovi věřit, dost transfobní artové filmy? Jeho substacková reportáž z jedné návštěvy podivného natáčení filmu, který předtím zkritizoval, je longread - ale vlastně stojí za to, protože funguje jako reality show (Dimes Square scéna má btw dostat svoji), ale taky jako sonda do světa umělců, kteří jsou rádi edgy, a přes mrtvoly. Jakkoliv z toho Crumplar vychází celkem samolibě (je to jen další postava nebo upřímná póza? Kdo ví, já už nic), představa transgresivního umění, které plánovaně používá nadávky a do jeho aktérů se čítá třeba naprosto opravdový fašista Mencius Moldbug aka Curtis Yarvin (aka nohsled Nicka Landa, což říká všechno), je naprosto zcestná. Moudří lidé z Behind the Bastards podcastu pravili, že kdo si ironicky hraje na nácky, hraje si ve skutečnosti na nácky. Plus zvlášť fakt (jak praví v rozhovoru třeba Joshua Citarella), transgresivita je dneska předností pravice - viz alt-right, memy a všechny ty NEPŘÍPUSTNÉ věci, za něž jste pak RUŠENI, abyste se objevili na Joe Rogan Show,
což je zajímavé celkem taky v kontextu toho, že do téhle scény patří taky celebrita Dasha Nekrasova z Red Scare podcastu, milované levicové platformy. Já ho neposlouchám, ale jestliže Nekrasova hraje na pódiu s Yarvinem, you might wanna know.
Dostáváme se tak do jádra, které mě k tomu všemu navedlo - New York Times profil s Kaitlin Phillips, PR odbornicí, která se přestěhovala do New Yorku, začala psát sexuální deník pro n+1, ale pak se kvůli studentskému dluhu dala na vztahy s veřejností a pak jí to i začalo jít i bavit. Hans Ulrich Obrist vydal knížku Extreme Self, kterou popisuje - zcela upřímně - vlastně dost něco, do čeho se dostala Philips samotná. Sebekomodifikaci, propojení osobního a pracovního života tak těsně, že hranice neexistují a role nikdy nekončí. Sebeironická póza v níž vám nevadí, že vás někdo nazve “fascist-adjacent”. Ok teda.
Co je ovšem ještě zajímavější je fakt, na který poukazují kritici Dimes Square, a sice, že tohle sousedství v existenci uvedly nekonečné texty v dalších a dalších lifestylových magazínech. Novináři toužící po senzaci, kteří jsou často nedaleko epicentra, dokázaly ze skupiny podle všeho celkem podprůměrných umělců a umělkyň udělat něco, s čím je třeba minimálně mentálně počítat. Zábavná kapitola je například dvojice textů (mám v reading listu) New York’s Hottest Club Is the Catholic Curch (NYT) a Uh, Can the NYT Please Not Treat Catholic Reactionaries as a Fun Sexy Trend Story? (Slate)
Všechno tohle souvisí samozřejmě s gentrifikací. Výborný text o banalitě a zároveň zákeřnosti Dimes Square od Erin Taylor ho chápe jen jako další dějství vystěhovávání původních (přistěhovaleckých) obyvatel kreativní, řečeno s Prokopem, kosmopolitní třídou. Must read a pro nás asi nejrelevantnější analýza situace.
Na Dimes Square je pak fascinující ona sebemytologizace prostřednictvím podcastů a substacků, ke které přispívají unavení mainstreamoví novináři. Souvisí s tím taky otázka, jestli dnes jde patřit k nějaké scéně - a jak ukazuje v jiném Substacku Broderick (a zcela, zcela neočekávatelně), ano, ale Dimes Square to není. Už proto, že cokoliv co vznikne jako post-ironický online projekt bude nutně sevřené neustálou sebemarketingovou aktivitou.
Jo a taky do toho všeho byl v jisté chvíli zapojený bohulibý člověk Peter Thiel, který financoval tam, kde měla cool čtvrť vzniknout, anti-woke filmový festival. Fakt.
Jestli tu leží nějaké velké ponaučení, nevím. Možná to je vlastně jen půlnoční kratochvíle o spoustě očividně otravných, bohatých lidí.
Já se jen skoro bojím zeptat: Kdy budou antiwoke mladí Pasta Onerové gentrifikovat Libeň za peníze Roberta Runtáka?