Jak zpoza stínu displeje vidět své pravé já? (1)
Kontexty extrémní subjektivity v době fragmentovaného internetu.
Volná adaptace přednášky, kterou jsem v rámci doprovodného programu festivalu fotograf měl 10. 12. 2023 – přijďte 28. 1. na workshop.
Tohle je první část a patrně moc dlouhá pro e-mail, tak zde je rovnou web link.
Tenhle text je (patrně předem neúspěšným) pokusem shrnout moji maniakální Miro board:
Zároveň ale pokus podívat se, jaké jsou kontexty a politické aspekty takového memu, jako je tento:
Co se to děje, když nacházíme útěchu nejen v rozřazování se do šarlatánských MBTI typů (hint: nevymysleli to ani psychologové), ale taky je prožíváme skrz archetypální wojaky (a wojačky, i guess?). Jak to souvisí s proměnou subjektivity a infrastruktury prožívání subjektivity na internetu na sklonku roku 2023?
Vrátím se k tomu.
Meandrující snahu o kognitivní mapování (Jameson) téhle situace ale začnu následující juxtapozicí. Vlevo je Dürer, Melancholie I a vpravo Nick Vyssotsky. Oba budou ještě důležití. Kromě afektivního, emočního obsahu zadumaného anděla v tom bude hrát i černé těleso v levé straně obrazu.
Nejdřív ale od zdrojů. Jsou tři-čtyři. Zaprvé Extreme Self trojice Obrist, Coupland, Basar. Možná nemá ani smysl představovat, protože Fotograf festival dokonce některé části knihy vyvěsil na Můstku v metru. Je to částečně fragmentovaná esej, částečně koláž, částečně podobně maniakální tabulka jako moje, jen v podobě knížky, která má začátek a konec. Jde jí o “jednoduchou” věc: popsat, zmapovat, co se to s námi děje, tedy díky internetu a multiplikaci publik a identit pod zrakem algoritmu. Extrémní já vzniká díky afordancím platforem, které ho nějak usměrňují. Jestliže Lil Internet z NEW MODELS (bude o nich řeč) mluví o fyzice digitálních platforem, aby popsal jaké věci zesilují a které potlačují, tak to možná je právě toto: já se multiplikuje do nespočtu rolí, které hrajeme na Bluesky, X (dříve Twitter, lol), Instagramu, před mámou, ve škole, na TikToku, protože tam nám padá nejvíc zakázek. Není bez zajímavosti, že doprovod knize dělají umělecká díla.
To třeba proto, že druhou knížkou, o které toho ještě napíšu asi dost, je Poetics of Encryption Nadima Sammana. Byť místy až moc rozšafně kurátorská, je tahle publikace pokusem třeba taky skrz mýtus o Orfeovi rozebrat technocén, tedy náš technologický terén, který se vyjevuje v určitém druhu současného umění. Samman rozebírá černé skříňky, utajené infrastruktury, okultní technologické narativy a mnohem víc.
Třetí je Critical Meme Reader, dnes už dvojice zdarma dostupných sborníků od Institute for Network Cultures. Půjčuju si z nich především esej Wojak’s Lament. Jsou tam i taroty konspiračních teorií. Doporučuju.
A nakonec musím zmínit Briana Massumiho a jeho afekt. Před-racionální, před-pojmenovatelný záchvěv těla (v jehož smyslovém aparátů vše beztak vzniká), který jsme ještě nezpracovali do úhledné emoce. Židle, na které sedíte, typ prostoru, v němž se nacházíte, vůně, zvuky, rozpložení myslí, kognitivní situace. Všechno to dohromady tvoří nějaký afektivní terén, v němž se tohle všechno, o čem je řeč, odehrává. A web, zdá se, umí s afektem obchodovat fakt dobře – stejně jako umění, které zase umí afekt zachycovat, aniž by ho spoutávalo do úhledných slov, v nichž se vždycky spoustu ztratí.
✦
Tenhle text má pomyslné dvě části (a v tomhle příspěvku je část první) Nejdřív zkusím situaci popsat, ve smyslu proměn mediálního provozu, aspektů online existence. V druhé části oddělené kaomoji se pak podívám na pár fenoménů, které jsou téhle době poplatné. A mohou být nějak produktivní.
Nejdřív ale chci zkusit zmapovat, co za motivy se okolo tzv. extrémního já objevuje. Cítíte se stále jako jednotlivci? Ptá se knížka. A kromě toho taky:
Outrage is good for business. We were not made for this much change this quickly. There always was a religions impulse to exit the body. Únava z updatu, únava ze soucitu, únava z memů, únava z displeje, únava z únavy. Outrage is fun! Kdy přesně z vás přestává být osoba, ale stáváte se objektem? A je to nutně špatně?
Vychází mi z toho následující:
Ekonomika pozornosti (Pull to refresh, again)
Schopnost jednat (kde je, jestli vůbec?)
Pravidla úspěchu v neoliberální krizi (LinkedIn komplex)
Temporalita predikce (vkus přicházející z budoucnosti)
Ideologie Silicon Valley (adtech disruption)
Touha (sémiokapitalismus na Pinterestu)
LARP / novodobá avantgarda (je vůbec?)
Mám za to, že tahle situace se vzpírá jednoznačnému popisu. Jak moje Miro nástěnka tak Extreme Self tak obliba diagramů a flowchartů mezi umělci a nejen jimi dává tušit, že nahlédnout celek z jednoho bodu nejde. Mnohem spíš máme co do činění s mnohovrstevnatou strukturou, kterou se můžeme snažit jen jako LIDAR iPhonu 15 Pro Max 512 GB prohledávat, bod po bodu. Až ten point cloud bude nějak dávat smysl.
Mezi afektivním terénem a kulturou probíhá oboustranná výměna. Navzájem se konstituující situace. ⇋ ⇋ ⇋ Nebavíme se jen o smutku nebo o zoufalství nebo o radosti z virálního tweetu, ale o předemoční, afektivní infrastruktuře prožívání světa.
Pojďme tedy rozebrat několik úhlů, skrz něž se na afektivně-technickou situaci extrémní subjektivity dá dívat.
✦
“Feedy se staly něčím jako mezistátními dálnicemi, které lemují posty a billboardy – okolo se míhající kousky informací, které nás na chvilku rozesmějí nebo naštvou, a které nás někdy vyzvou k tomu sjet z cesty úplně,” píšou Caroline Busta a Lil Internet z NEW MODELS v textu Holographic Media. Popisují situaci, kdy se velká část toho nejzajímavějšího online děje víc a víc v uzavřených komunitách – na Discordech, diskuzních fórech. A feedy dřívějška po vystřízlivění slouží jako prostor, který už není tak závažný: otevírá se tak prostor veselému nebo (všechno má dvě strany) otřesnému karnevalu. Členové holografických médií si řeší věci mimo zrak veřejného pranýřujícího a algoritmy reklam plnícího pohledu; strategicky ale využívají feedy sociálních médií k tomu, aby svoje obsahy šířili dál. Chce se říct, že Andrew Tate byl v tomhle mistr. Zatímco kultivoval svůj toxický svět na soukromém Discordu, incentivizoval členy svého manosférického klubu k tomu, aby šířili jeho značku všude možně. Andrew Tate tak mohl být na TikToku ohromně úspěšný, i když sám na něj nikdy nevkročil.
Holograficky-mediální situace jakoby uznávala, že po zmařených snech o globální diskuzní aréně (pamatujete si, když byl Twitter ještě cool?) a veřejném prostranství, přichází kocovina. To ale neznamená, že staré komunikační cesty mizí – jen se přesouvá těžiště zájmu i mění pravidla.
Busta a Internet: “Dnešní média bychom měli rozřazovat nikoliv podle formátu nebo měřítka nebo žánru, ale jak dobře okolo sebe tvoří vlastní mediální ekosystém – jak dobře může nějaké médium fungovat napříč různými platformami a protokoly, od clearnetu po temné lesy.”
Právě s vyhypovanou teorií temného lesu internetu to souvisí. Ze sci-fi vypůjčený termín popisuje právě situaci, v níž se to nejzajímavější děje mimo veřejně přístupný internet. Píše o tom třeba Bogna Konior. Konec konců, proč k libovolnému Patreonu nebo Substacku dostanete pozvánku na privátní Discord?
✦
Jak být v takové situaci kontrakulturní? Když už není jedna, natož viditelná hegemonie, kterou by šlo transgresivním gestem vyzvat na souboj? Busta pro Document Journal: “Abyste byli opravdu kontrakulturní, dnes, v době technologické hegemonie, musíte především zradit platformu – což může znamenat zradit nebo se odpoutat od veřejného online já.” Facebook sice možná vyžaduje skutečné jméno, ale třeba v těch slovanských se najde spoustu prostoru pro imaginaci. Personal brand = personal playground.
Jestli je avantgardou hledání experimentů na úrovni infrastruktury, Web3 projektů nebo vize Amy Ireland přemítající o osvobozujícím potenciálu blockchainu (protože spojuje anonymitu raného internetu s odpovědností navázanou na peněženku/účet a dovoluje tak zůstat bez identity, ale vymáhat standardy chování)? Nevím. Spoustu podezřelých projektů okolo čehokoliv s -chain na konci tomu moc šance nedává. Ale rozhodněte se sami.
✦
Jak navíc ukazuje nedávná úsměvná morální panika s Usama Bin Ladinem, není jeden TikTok a starý svět infrastruktury úspěchu nového nechápe.
✦
Když se z veřejných sociálních sítí stane karneval, platónská jeskyně identit, má to blízko k LARPům. Ostatně tak o třeba radikalizaci a politice přemýšlí Joshua Citarella, vidět je to v projektu e-ideologies. Jednotlivé ideologie jsou podle něj gamifikované formy hraní si s identitou, osobní značkování pro potřeby konkrétní niky, které je reakcí na chaotický terén online politiky. A nejde jen o anarchoprimitivisty na Citarellově (privátním!) Discordu.
Politika, která do velké míry možná vždycky byla LARP, se v gamifikované verzi nevyhýbá ani “vizionářům” ze Silicon Valley:
Číst popularitu LARP postupů v současném umění, třeba v podobě projektu ARIA nebo aktivit Omsk Social Club, jde možná právě takto.
✦
Kolem všeho krouží slovo adtech. Nejlepší mozky své generace pracují neúnavně na tom, aby zlepšily o pár promile konverze a svým šéfům ROI. Není od věci většinu z těch špatných věcí na dnešním internetu (včetně mizerných byznysplánů, které v dlouhodobém měřítku vedou k tomu, co Cory Doctorow nazývá zesračkovatění/enshitification) svést na logiku reklamy. V opozici k minování osobních dat, aby Zuckerbergovy nohy ve VR mohly zůstat zdarma, vyrůstají temné hvozdy a touha vytvořit infrastruktury nové.
Na jedné straně příčina extrémního já, na druhé stráně odrazový můstek pro reakce, které přiznají, že v adtech prostoru je všechno stejně trochu fake, a larp, a přetvářka, a fotka před zrcadlem a prosbou o charitativní pomoc for the algorithm. Je to únava brát vážně nekonečný jednostranný souboj s pravidly hry s algoritmem, který každý týden favorizuje něco trochu jiného. Celá (marketingová) odvětví vystavěná jen proto, aby hrála plácni krtka s korporátními blackboxy. Ústup do ústraní, odmítnutí hry, případně přehodnocení zběsilých incentiv adtech sociálních médií, která vydělávají na generování pozdvižení.
Outrage.
Is.
Good.
For everything.
✦
Chytá mě karpální tunel: pokračování příště. Přijdou démoni internetu, kybernetické odkouzlení světa, panoramatické kočky i konspirace jako reakce na kolaps kontextu.
🤯